Tak už jsou z nás oficiální místňáči, pořídily jsme si skútr. Kdo tu nemá skútr, jakoby nebyl. Týden jsme chodily pěšky a upřímně řečeno to bylo dost na prd. V chodnících je co deset kroků metrová díra do Mordoru, na změření šířky chodníku vám stačí třiceti centimetrový pravítko (což je i na mé hobití tělesné proporce dost málo), neustále musíte přeskakovat kokosy, psy a slepice a potíte se. Hlavně ze stresu, že tentokrát to fakt nepřežijete.

Na internetu jsme si našly půjčovnu skútrů, kam Agus, náš věrný přítel, zavolal, aby zjistil, jakou káru pro nás mají. Bohužel žádnou, VYPRODÁNO. Webové stránky tu moc nefrčí, rozhodly jsme se neztrácet čas a jít si skútr najít osobně. Jak? Pěšky. Klasicky. Sílu mi dodávala myšlenka, že je to naposledy, poslední pěší túra kolem hlavní silnice.

Už tu máme pár kamarádů, takže se cestou zdravíme, culíme a já si říkám, jak je na tom světě krásně. Lidi jsou tu skvělí, milí, nezkažení. Balijci by se pro vaše potěšení rozkrájeli, vždy vám ochotně poradí a pomůžou. A vůbec jim nevadí, že vám nerozumí, že neznají správnou odpověď, prostě něco prohlásí a široce se usmějí. A vy víte, že absolutně netuší, ale smějete se s nimi, protože nikdo nic neví a nikomu to nevadí. SVĚT JE TADY VYJÍMEČNÝ. 

Náš skútr jsme našly po 40 minutách na zapadlém místě, které napůl vypadalo jako galerie obrazů, napůl jako prodejna koberců. Venku měli zaparkované tři dranďáky s papírovou cedulí FOR RENT. Obsluhovala nás moc sympatická (jak jinak) balijská babička a celý proces půjčení byl ve znamení culení se jeden na druhého. Vyplníte papír s číslem pasu a mezinárodního řidičáku, zaplatíte pár šušňů a skútr je váš. Benzin, který prodávají v lahvích od Absolutky (zkušení ví, že tam bývala vodka), není dobré kupovat, není kvalitní, je to šmejd. Říkal Agus, takže na to bacha!