Od příjezdu na Bali jíme velmi skromně – suchou rýži se syrovou mrkví, suchou rýži s okurkou, dnes jsem měla k obědu suchou rýži s banánem, což je zatím nejlepší kombinace, protože banán má alespoň nějakou chuť (Tuto ňamku doporučuju). V krámech prodávají jen chipsy a sušenky, není nic normálního, co bychom mohly koupit, až zítra se dostaneme do většího marketu, proto taková dieta.
Zuzka navrhla, že dnes večer půjdeme na jídlo, ať to tady trošku rozjedeme, že prostě asijské #foodporn. Natěšený a hladový jsme si našly gado-gado, což má být zelenina v burákové omáčce = hit Bali, největší pecka a téměř národní jídlo. No. Hovno.
Vyrazily jsme kolem půl 7 směrem „city centre“. Bydlíme v džungli a na Bali šetří elektřinou, takže za 5 minut se setmělo a my šly skoro po tmě. Všude kolem lítaly motorky, psi a kohouti. Oukej. Na začátku ulice sedí mladík, který hlídá bezpečnost. Ptáme se ho, kde je blízká restaurace, kde mají gado-gado. Tvářil se šťastně, ale nevypadal, že gado-gado zná, takže co to sakra? Má to být po smažených nudlích nejznámější jídlo. Musely jsme jít na vlastní pěst. Chodníky jsou tady děravý a je tma, takže pecka. Zastavil nám táta na skútru s děckama, jestli nechceme taxi. Tak nevím, jestli chtěl děcka poslat domů pěšky nebo bychom to dali na skútru v pěti, spíš do druhý. Všichni u silnice chillují, poslouchají hudbu, smějou se, tma jak v prdeli, řev, hlavní silnice, ale pohoda pes. Přeskočím tuhle nebezpečnou část a dostávám se dál. Je tu krásná restaurace. Moderní, čistá, prosklená, kde mají sushi, zmrzlinu, jídlo. Chápete tu harmonii? No my se rozhodly, že je to moc fancy, že chceme jít mezi místňáče, domorovce. Takže jsme opustily zónu pohody a našly vskutku útulnou restauraci (čti GARÁŽ), kde vařila starší babča. Sedneme ke stolu a čekáme, až nás dorazí obsloužit. Trvalo jí to asi 10 minut. Začala jsem si stěžovat a fňukat, že tam jíst určitě nebudu a modlila jsem se, aby řekla, že mají všechna jídla jenom s masem a my mohly jít do tý krásný a čistý restaurace. Zuzka byla velmi vtipná a řekla, že tady se beztak neobjednává a že nám rovnou donese jídlo, ale když viděla můj rozčarovaný ksicht, hned mě uklidnila, že to určitě nééé. Že si vybereme a když si nevybereme, půjdeme jinam. Za dvě vteřiny se mé nejhorší sny naplnily a ta babka nám začala snášet jídlo na stůl. Ne, fakt se nezeptala, co chceme. Prostě jak u babičky – sněz, co je. Přinesla talíř pokrytý banánovým listem (chápej hygiena = sundáš list, nemyješ talíř a servíruješ dalšímu) a na talíři nudle (ostrý jako prase) s fazolkama (ostrýma jak svině) a kuřecím masem a hnědým vařeným vejcem. Zuzka ihned mile paní naznačila, že maso nepapá a ačkoliv paní neuměla anglicky, pochopila a hbitě Zuzce do talíře HRÁBLA a celý maso jí sebrala. Pak se usmála a já jsem umřela. Zuzka mi doporučila, ať ochutnám fazolky, že jsou výborný. Tak jsem si jednu dala, shořela mi pusa a zase jsem umřela. Proto jsem zůstala u klasiky a dala si suchou rýži a chips, který jsme také dostaly.
Zuzka snědla moje jídlo, svoje jídlo a kdyby mohla, tak si beztak ještě přidá, prý to bylo fakt výborný. Pak jsme šly domů a kvůli mě ještě do marketu, kde jsem si koupila čokoládový chipsy (spojení sušenek a chipsů, protože jak říkám, nic jinýho tady nemaj).